Seděl jsem znovu v ordinaci, kde jsem před lety seděl jako pacient.
Tentokrát jsem ale nebyl na druhé straně stolu. Tentokrát jsem se ptal.
Petr Weiss patří desítky let k nejvlivnějším postavám české sexuologie. Jeho posudky rozhodovaly o stovkách tranzic. Pro mnoho lidí byl a stále je branou k hormonům a operacím. Autorita. Instituce.
A právě proto má smysl poslouchat nejen to, co říká, ale i to, jakým jazykem to říká.
Diagnóza, která začíná pocitem
Základní kámen celého procesu je jednoduchý.
Pacient přijde s pocitem, že se narodil ve špatném těle.
Petr Weiss to v rozhovoru formuloval zcela otevřeně:
„My nemáme k dispozici žádné biochemické vyšetření, žádné CT nebo jiné vyšetření, které by řeklo: ano, tohle je transsexuální člověk a tohle není.“
Neexistuje tedy žádný objektivní test, který by diagnózu potvrdil nebo vyvrátil. Diagnostika stojí na subjektivním prožitku pacienta.
Weiss to přirovnal k bolesti zad:
„Člověk přijde s obrovskými bolestmi, ale na objektivním nálezu vlastně nic moc není. A lékař musí spoléhat na subjektivní pocity pacienta.“
To přirovnání je výstižné. A zároveň ukazuje hranici.
Bolest zad nevede k odstranění zdravých orgánů. Nevede k nevratným zásahům. Nevede k celoživotní hormonální závislosti.
A právě tady se rozdíl mezi běžnou medicínou a tranzicí stává zásadním.
Proč český systém dlouho fungoval jinak
V rozhovoru zazněl důležitý fakt, který dnes často mizí z veřejné debaty.
Český systém byl dlouhá léta výrazně přísnější než většina západních zemí. Součástí procesu byl minimálně roční real life test.
Weiss k tomu řekl:
„Ten člověk musel prokázat, že bude schopen žít v té opačné roli minimálně dvanáct měsíců.“
A dodal podstatnou věc:
„Z těch pacientů, které jsem vyšetřoval při vstupním vyšetření, dospěla ke změně pohlaví zhruba polovina.“
Polovina lidí cestou odpadla.
To není selhání systému. To je filtr.
Ukazuje to, že ne každý, kdo přijde s touhou po změně, potřebuje nevratné kroky.
Když se medicína začne podobat víře
V jedné části rozhovoru Weiss popsal, jak se přístup v čase proměnil:
„Sexuologové se dříve snažili ty žadatele od té změny spíš odradit. Zpochybňovali to.“
A vysvětlil proč:
„Tehdy si mohli dovolit říct věci, které by dnes byly považované za politicky nekorektní.“
Dnes už to možné není.
Ne proto, že by se ukázalo, že ty otázky byly mylné.
Ale proto, že se změnilo prostředí.
Jakmile se některé otázky přestanou klást ze strachu, medicína se začne řídit vírou. Ne v data, ale v správný výklad.
Komorbidity, které nic nevylučují
Téma kontraindikací bylo jedním z klíčových momentů rozhovoru.
Na otázku, zda jsou těžká deprese, autismus nebo trauma důvodem tranzici vyloučit, Weiss odpověděl:
„Jedná se o relativní kontraindikace. Ne absolutní.“
Relativní kontraindikace znamená, že tranzici nezakazují. Pouze ji mohou zpomalit.
Weiss vyjmenoval i další relativní kontraindikace, například psychotické onemocnění, závislosti nebo vážné poruchy osobnosti, a dodal:
„Záleží také na subjektivním názoru lékaře, na jeho vzdělání a osobnostní struktuře.“
U někoho proces trvá rok.
U jiného pět let.
To je zásadní problém ve chvíli, kdy mluvíme o nevratných zásazích. Pokud stejný stav může u jednoho lékaře projít rychle a u jiného pomalu, pak už nerozhoduje jen medicína. Rozhoduje člověk v systému.
Sebevraždy a hranice etiky
V rozhovoru zazněla i otázka, zda je etické rodiče strašit sebevraždou dítěte.
Weiss reagoval jasně:
„Pokud někdo říká rodičům, že když dítě nedostane hormony, spáchá sebevraždu, tak je to nesmysl a je to neetické.“
Současně ale dodal:
„Je pravda, že riziko sebevražednosti je u dospívajících s genderovou dysforií výrazně vyšší.“
Tady je hranice, která se dnes často překračuje.
Je rozdíl mezi tím říct: riziko je vyšší, pojďme situaci řešit odborně.
A říct: pokud to nepovolíte, dítě zemře.
To druhé není medicína. To je manipulace strachem.
Identita jako hypotéza, ne důkaz
Weiss opakovaně zdůraznil, že se domnívá, že pohlavní identita je vrozená, ale zároveň přiznal:
„My nevíme, jestli je ta příčina genetická, neuroanatomická nebo jiná.“
A použil známou metaforu:
„Neumíme změnit software, tak se snažíme přizpůsobit hardware.“
Tady se medicína dostává na hranici filozofie.
Stavět nevratné zásahy na hypotéze, jejíž původ neznáme, je risk. A čím méně víme, tím opatrnější by měl být systém.
Autogynefílie a problematické rozlišení
K tématu autogynefílie Petr Weiss řekl:
„Autogynefílie je parafilie. Sexuální vzrušení z představy sebe sama jako ženy.“
A dodal:
„U transsexuality nejde o sexuální vzrušení. Jde o sociální roli.“
Formálně se to tváří jako jasné rozlišení. V praxi je ale méně ostré, než zní.
Trans lidé samozřejmě mají sexuální život a jejich identita se může promítat i do sexuálních projevů. Rozdíl tedy není v tom, že by u jedněch sex existoval a u druhých ne, ale v tom, čemu je přisuzována hlavní role.
U autogynefílie je sexuální vzrušení jádrem diagnózy a považuje se za úchylku.
U transsexuality je sexualita chápána jako vedlejší projev identity.
A tady vzniká problém. Máme dvě diagnózy, které se mohou v projevech překrývat. U jedné říkáme, že jde o poruchu. U druhé, že jde o identitu. Přesto v jednom případě mluvíme o terapii a v druhém o nevratných zásazích do zdravého těla.
Tohle není nálepka. To je otázka, kde přesně má vést diagnostická hranice.
A pokud se některé motivace přestanou připouštět, nelze je ani rozlišit.
Co mi z toho rozhovoru zůstalo
Ten rozhovor nebyl souboj. Nebyl ani obhajobou.
Byl ukázkou systému, který funguje, ale stojí na předpokladech, které nejsou pevné.
Weiss několikrát zopakoval, že nikdo není neomylný.
A právě proto je zvláštní, jak málo prostoru dnes dostává pochybnost.
Největší otázka totiž nezní, kdo má pravdu.
Ale kolik lidí by vůbec tranzici nepotřebovalo, kdyby se někdo zastavil dřív.
Ne u formuláře.
Ne u diagnózy.
Ale u otázky, která dnes zaznívá čím dál méně.
Proč vlastně tak moc utíkáme od sebe samých.