Osmý díl rozebírá tvrzení Svědků Jehovových, že obnovili původní křesťanskou víru. Ukazuje ale, že jejich učení, jejich práce s Božím jménem v Novém zákoně i jejich překlad Jana 1:1 spíš svědčí o moderní přestavbě než o návratu k původnímu křesťanství.
Když se mluví o Svědcích Jehovových, často sami o sobě říkají, že nechtějí zakládat novou víru. Tvrdí, že se jen vrátili k tomu, co učil Ježíš a první křesťané, a že odhodili pozdější církevní nánosy. Na první pohled to zní silně. Jenže právě tady se jejich příběh začíná rozpadat. Když se člověk podívá na rané křesťanství, na text Nového zákona a na jejich vlastní překladatelské zásahy, vyjde mu něco jiného. Ne návrat k původní víře, ale moderní systém, který se za původní víru vydává.
Tvrdí, že obnovili původní křesťanství
Svědkové Jehovovi dlouhodobě staví svou identitu na tom, že nejsou „další církev“, ale obnova pravého křesťanství. Nechtějí působit jako jedna z mnoha denominací. Chtějí působit jako ti, kdo se dostali zpátky na začátek.
To je důležité, protože tím získávají obrovskou výhodu v jazyce. Když o sobě někdo mluví jako o návratu k původní pravdě, automaticky tím naznačuje, že ostatní jsou odchylka, pozdější chyba nebo úpadek. Už samotný rámec debaty je tedy nastavený tak, že oni jsou návrat a ostatní ztráta směru.
Jenže tenhle rámec neobstojí, když se porovná s tím, v co věřili první křesťané a jak mluvili o Kristu, Bohu a Duchu svatém.
Rané křesťanství nebylo svědkovské
Je fér říct jednu věc otevřeně. První křesťané ještě neměli hotovou pozdější dogmatickou terminologii. Slovo Trojice v Novém zákoně nenajdeme. Plně rozpracované formulace přicházejí až v dalších staletích.
Jenže z toho neplyne to, co potřebují Svědkové Jehovovi.
Neznamená to, že první křesťané věřili tomu, co dnes učí oni. Neznamená to, že Ježíše chápali jen jako vysokou stvořenou bytost, že Duch svatý byl pro ně jen neosobní síla a že celé klasické křesťanství vzniklo až pozdější deformací. To je příliš pohodlná zkratka.
Rané křesťanství od začátku přisuzovalo Kristu mimořádně vysoké postavení. Už v samotném Novém zákoně je Ježíš spojen s božskou autoritou, s Boží slávou, s odpuštěním hříchů, se soudem i s uctíváním. Jinými slovy: pozdější dogma sice zrálo postupně, ale nevzniklo z ničeho. Vyrostlo z něčeho, co už bylo v prvotní církvi přítomné.
A právě tady je první velký problém svědkovského příběhu. Oni nevypadají jako návrat k prvnímu století. Vypadají spíš jako moderní rekonstrukce, která si první století překládá podle vlastních potřeb.
Jejich práce s Božím jménem není návrat k textu, ale zásah do textu
Jedním z nejviditelnějších příkladů je jméno Jehova v Novém zákoně. Svědkové Jehovovi tvrdí, že obnovili Boží jméno tam, kde bylo později odstraněno. Tím vytvářejí dojem, že jen opravili starší poškození textu.
Jenže právě tady se ukazuje, že nejde o prostý návrat k původním rukopisům.
Dochovaný řecký text Nového zákona neobsahuje jméno Jehova v podobě, v jaké ho tam vkládají oni. To je zásadní. Oni neukazují běžně přijímaný řecký rukopis, kde by se v těchto místech prostě četlo Jehova. Místo toho předkládají rekonstrukci. Tvrdí, že tam Boží jméno původně muselo být a že bylo později nahrazeno výrazem Pán.
To už ale není čisté čtení textu. To je rozhodnutí, které vychází z předem přijaté teologie.
A právě tady se bortí jejich rétorika o věrnosti původním textům. Když někdo tvrdí, že se jen drží originálu, ale přitom do textu vrací něco, co v dochovaných novozákonních rukopisech nemá, nejde o neutrální překlad. Jde o teologický zásah.
Jan 1:1 ukazuje jejich metodu v přímém přenosu
Ještě zřetelnější je to u Jana 1:1. Tam se podle běžného překladu píše: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“
Právě tahle formulace je pro svědkovský systém nebezpečná, protože jde přímo proti jejich představě, že Ježíš není plně Bohem. A tak přichází jejich překladové řešení.
Nečtou text způsobem, který zní nejsilněji a nejpřirozeněji, ale způsobem, který jim pomáhá obejít důsledky verše. Nabízejí výklad ve smyslu, že Slovo bylo „božské“ nebo že šlo o někoho „bohu podobného“. Tím se snaží vytvořit prostor pro nižší, odvozenou a oslabenou christologii.
Jenže právě tady se ukazuje slabost jejich argumentu.
I kdyby člověk na chvíli připustil, že text lze číst kvalitativně, tedy že Slovo mělo božskou povahu, stejně to jejich systém nezachrání. Božská povaha totiž není malý přívlastek, který by Krista srazil na úroveň nějaké vysoké, ale stvořené bytosti. Naopak. Pokud je Slovo božské v tom silném smyslu, který Janův prolog nese, pak se znovu vracíme k tomu, že jde o výpověď o božské podstatě, ne o pouhém nižším nebeském tvorovi.
A právě to je jádro problému. Nejde jen o překlad jednoho verše. Jde o to, že jejich čtení vypadá jako obrana proti tomu, co text přirozeně říká.
Nejde o jediný verš. Jde o celý překladový směr
Jan 1:1 je jen nejviditelnější případ. Důležitější je metoda. Když text podporuje jejich systém, prezentují to jako důkaz, že čtou Bibli přesně. Když jde text proti nim, objeví se zvláštní překlad, jiná nuance, dodané slovo nebo rekonstrukce, která má výsledek změkčit.
Právě proto jejich překlad nepůsobí jako neutrální práce s původními jazyky, ale jako překladový aparát vytvořený k obraně už hotové teologie. A to je zásadní rozdíl.
Nejde o to, že by jiní překladatelé neměli své předporozumění. To má každý. Jde o to, že u Svědků Jehovových je tato vazba mezi učením a překladem velmi tvrdá a velmi viditelná.
Většinové křesťanství se na božství Krista neshodlo náhodou
Tady je potřeba říct ještě jednu věc. Když dnes většinové historické křesťanství vyznává Trojici, není to jen výsledek pozdějšího mocenského hlasování. Je to výsledek dlouhého úsilí pojmenovat to, co už bylo přítomné v samotném textu a víře prvních křesťanů.
To neznamená, že dějiny církve byly čisté nebo bezchybné. Neznamená to ani, že všechny teologické formulace spadly hotové z nebe. Znamená to ale, že vývoj směrem k trojičnímu chápání nebyl svévolný výmysl proti Bibli. Byl to pokus vyjádřit to, co Nový zákon o Kristu a Duchu svatém už nesl.
A právě proto je zavádějící, když Svědkové Jehovovi mluví tak, jako by celé křesťanství velmi brzy odpadlo od pravdy a oni byli první, kdo Bibli znovu správně přečetl. Tohle historicky nevypadá jako obnova. Vypadá to jako pozdní přepis.
Největší problém není v tom, že věří jinak
Kdyby Svědkové Jehovovi řekli: jsme moderní netrinitární hnutí, které Bibli čte jinak než většinové křesťanství, bylo by to tvrdé, ale poctivé. Člověk by s nimi mohl nesouhlasit, ale aspoň by bylo jasné, co dělají.
Jenže oni tvrdí víc. Tvrdí, že obnovili původní křesťanskou víru. A právě to podle mě neobstojí.
Neobstojí to historicky, protože rané křesťanství se nevyvíjelo směrem od svědkovské teologie ke klasickému křesťanství, ale jinak. Neobstojí to textově, protože jejich práce s Božím jménem v Novém zákoně je rekonstrukce, ne prosté čtení dochovaných rukopisů. A neobstojí to ani překladově, protože Jan 1:1 u nich nepůsobí jako neutrální převod řečtiny, ale jako obrana před důsledky textu.
Co z toho vychází
Když se člověk podívá na jejich vlastní argumentaci, jejich překlad Bible a jejich obraz prvotní církve, začíná být zřejmé, že se nevrátili k původnímu křesťanství. Vytvořili moderní systém, který se za původní křesťanství vydává.
Do Nového zákona vkládají Jehovu tam, kde ho dochované řecké texty nemají. U Jana 1:1 nečtou text tak, jak zní nejsilněji, ale tak, jak ho potřebují mít. A o raném křesťanství mluví, jako by bylo předobrazem jejich dnešní teologie, i když to historicky ani textově nesedí.
To není obnova.
To je přestavba.
A právě v tom je podle mě jejich největší slabina. Ne že věří jinak. Ale že svůj moderní, odlišný a velmi účelově vyložený systém vydávají za původní apoštolskou víru.