Šestý díl rozebírá jeden z hlavních pilířů svědkovského systému, rok 1914, jeho vazbu na zničení Jeruzaléma a slabiny celého výpočtu.
Kdo chce pochopit svět Svědků Jehovových, musí pochopit rok 1914. Není to vedlejší datum. Je to jeden z hlavních pilířů celého systému. A právě proto je pro ně tak zásadní i zničení Jeruzaléma, z něhož odvozují svůj výpočet. Když se rozpadne tento řetězec, nezačne se drolit jen jedna chronologie. Začne se drolit celý navazující příběh.
Tohle není detail. Na tomhle stojí půlka systému
Rok 1914 pro Svědky Jehovovy není jen důležité datum z minulosti. Je to nosný sloup. Právě na něm stojí jejich tvrzení, že Ježíš začal v nebi kralovat až tehdy, že tehdy začaly poslední dny a že od té doby svět vstoupil do závěrečné fáze dějin.
A protože rok 1914 podle jejich vlastního výkladu vychází z roku 607 př. n. l., je pro ně klíčové i zničení Jeruzaléma. Když se rozpadne tento řetězec, nezačne se drolit jen jedno datum. Začne se drolit celý příběh, který z něj vyrůstá, o Kristově kralování, o posledních dnech i o oprávnění celé organizace číst dějiny právě tímto způsobem.
Proč je zničení Jeruzaléma tak důležité
Ve svědkovském systému není Jeruzalém důležitý jen jako starověké město. Je důležitý jako symbol Boží vlády na zemi skrze Davidovu dynastii. Jejich vlastní výklad říká, že když Babylóňané zničili Jeruzalém a davidovský král přišel o trůn, byla tím přerušena Boží vláda reprezentovaná Davidovým rodem.
Právě odtud pak odvozují, že začalo období, kdy národy vládly bez zásahu Božího království. Toto období nazývají ustanovené časy národů nebo časy pohanů. Jinými slovy, zničení Jeruzaléma pro ně není jen starověká katastrofa. Je to výchozí bod dlouhého mezidobí, které mělo skončit až Kristovým nastoupením na trůn v nebi.
Bez tohoto momentu by neměli kde začít počítat. A bez počítání by se rozpadl celý navazující systém.
Kde vzali, že to mají vůbec počítat
Celý řetězec nestojí jen na Jeruzalémě. Stojí na propojení několika textů, které Svědkové Jehovovi čtou jako jednu prorockou osu. Prvním je Daniel 4, tedy sen o velikém stromu a sedmi časech, který se v samotném textu vztahuje na Nebukadnesara. Druhým je Lukáš 21:24, kde Ježíš mluví o tom, že Jeruzalém bude pošlapáván národy, dokud se nenaplní ustanovené časy národů. Třetí vrstvou je jejich apokalyptický způsob počítání, kdy ze sedmi časů udělají prorocké dny a z prorockých dnů roky.
Právě tady se objevuje první velká slabina. V samotném Danielu 4 se výklad vztahuje na pokoření babylónského krále. Text sám o sobě nemluví o Davidově dynastii, o mesiášském trůnu ani o dlouhém období světových dějin. Běžná biblistika proto Daniel 4 čte především jako příběh o Nebukadnesarově pýše a ponížení, ne jako skrytou chronologii vedoucí k roku 1914.
Jinými slovy, spojení Daniel 4 a Lukáše 21 není něco, co by texty samy přirozeně nabízely. Je to konstrukce, která je mezi ně vložena.
Jak se dopočítají k roku 1914
Výpočet vypadá na první pohled jednoduše. Jeruzalém měl být podle jejich výkladu zničen v říjnu 607 př. n. l. Od té chvíle mělo začít období ustanovených časů národů. Sedm časů vyloží jako 2 520 let. A když těchto 2 520 let připočtou k roku 607 př. n. l., vyjde jim říjen 1914.
Jenže tento výpočet stojí hned na několika sporných krocích najednou. Prvním je právě rok 607, který širší historický konsenzus nepřijímá. Druhým je samotné spojení Danielu 4 s Lukášem 21. Třetím je převod sedmi časů na 2 520 let přes další předpoklady. A čtvrtým je závěr, že konec těchto časů musel znamenat právě Kristovo nastoupení na trůn v nebi.
Každý článek řetězu je sporný. A přesto právě tento řetězec nese jejich celé vyprávění o roce 1914.
Proč si myslí, že Ježíš začal kralovat až tehdy
V jejich logice je odpověď přímočará. Pokud byla Boží vláda na zemi přerušena pádem Jeruzaléma a pokud ustanovené časy národů skončily až v roce 1914, pak teprve tehdy mohl Jehova dát vládu tomu, kdo na ni má právní nárok, tedy Kristu.
Aby tenhle obraz držel, musí zároveň odmítnout jinou starou a mnohem běžnější křesťanskou linku, že Ježíš byl vyvýšen a dosazen k Boží pravici už po svém vzkříšení a nanebevstoupení. A právě tady vzniká největší napětí mezi svědkovskou chronologií a běžným čtením Nového zákona.
Proč většina křesťanů tvrdí, že kraloval už dřív
Většinové křesťanské čtení Nového zákona nečeká s Ježíšovým kralováním až do roku 1914. Opírá se o texty jako Skutky 2, kde Petr mluví o tom, že Bůh učinil ukřižovaného Ježíše Pánem a Mesiášem, a o širší tradici nanebevstoupení a zasednutí po pravici Otce.
To je důvod, proč mimo Svědky Jehovovy zní jejich rok 1914 tak zvláštně. Ne proto, že by jiní křesťané nevěřili v budoucí Kristovo vítězství. Věří. Jen neodkládají jeho kralování až do moderního data vypočítaného z chronologické konstrukce.
Kde se vůbec vzala potřeba to takhle zkoumat
Potřeba hledat časový klíč nepřišla z ničeho. Charles Taze Russell vyrůstal v širším adventistickém prostředí, které bylo silně fascinované proroctvím, daty a snahou určit, kdy přijde zásadní zlom v dějinách. Právě z tohoto prostředí pochází i důraz na přesné počítání prorockých období.
To je důležité, protože to ukazuje, že rok 1914 nespadl z nebe jako čistě biblický závěr. Vyrůstá z konkrétního historického prostředí, které mělo silnou potřebu hledat dějinný klíč, jenž by spojil Bibli, čas a přítomnost.
Jak se dopočítali k 2 520 letům
Sedm časů se v jejich výkladu mění na 2 520 dní a poté na 2 520 let. Aby tento převod fungoval, je potřeba přijmout řetězec dalších předpokladů, zejména princip den za rok a přesné zacházení s apokalyptickými čísly.
Tady znovu narážíme na stejný problém jako v předchozím dílu. Text sám o sobě tuto konstrukci nenese jako samozřejmost. Je do něj vnesena. A čím více mezikroků je potřeba k tomu, aby z jednoho starověkého příběhu vyšel přesně rok 1914, tím méně to působí jako přirozená exegeze a tím víc jako systém, který si staví most k předem potřebnému závěru.
Co je na tom celé nejproblematičtější
Největší problém není jen v tom, že jiní historici uvádějí jiný rok zničení Jeruzaléma. Ani jen v tom, že Daniel 4 se v běžném čtení vztahuje na Nebukadnesara. Největší problém je v tom, že celý systém stojí na několika vrstvách předpokladů, které se musí přijmout najednou.
Musíte přijmout rok 607. Musíte přijmout, že sedm časů z Danielu 4 znamená mnohem víc než to, co v textu přímo stojí. Musíte přijmout převod na 2 520 let. Musíte přijmout, že Lukáš 21 s tímto výpočtem souvisí právě takto. A nakonec musíte přijmout, že konec tohoto období znamená Kristovo kralování v nebi od roku 1914.
To už není jednoduchý biblický závěr. To je složitá konstrukce, která drží jen tehdy, když přijmete všechny její články najednou.
Co z toho vychází
Rok 1914 není u Svědků Jehovových nevinný chronologický detail. Je to jedna z hlavních opor jejich identity. Proto je pro ně tak důležité zničení Jeruzaléma a proto se k němu znovu a znovu vracejí.
Jenže právě tato opora stojí na datu, které naráží na silný historický nesouhlas, a na výkladu, který si mezi starověkými texty vytváří spojnice, jež v nich samy o sobě neleží. Když se celý řetězec rozebere krok po kroku, nepůsobí jako pevná biblická nutnost. Působí jako promyšlený, ale velmi křehký systém.
A v tom je důležitost tohoto tématu. Jakmile člověk pochopí, jak funguje rok 1914, pochopí i kus toho, jak funguje celé svědkovské myšlení. Nejdřív se vytvoří výkladová osa. Pak se na ni zavěsí dějiny. A nakonec se z ní stane pilíř autority.